Pohádka pokračuje

Milé děti, pohodlně se usaďte, povím vám další příběh. Za devatero horami, devatero řekami a jedním oceánem, v zemi, kde čas letí jako pták, se mezitím, co jste si hrály, zase přihodila hromada věcí. Večer druhého dne poté, kdy prezident Trump byl už zase čistý jako lilie, začal na Kent padat kouzelný déšť, který pokryl všechny stromy třpytivým skleněným pláštěm, ale na zemi voda nezamrzala, obyvatelé městečka na led nebyli ještě připraveni. Sníh a led přišel až v noci na pátek. Znamenalo to, že některé školy vyhlásily Snowy Day a děti se radovaly. Ale radovala se i Ida z daleké země, protože škola, kam měla vyrazit, zůstala otevřená a její pohádková cesta tak dostala další kapitolu.

Může to vypadat, že to s tím nadšením přeháním, ale čtěte dál a uvidíte...

Takže v pátek ráno nás drahá Mary Tipton mile popoháněla od snídaně a posílala nás do taxíků směr škola. Cesta trvala asi půl hodinky, stihli jsme se tedy trochu probudit a v 7:30 vcházeli do školy Aurora High School. Uvítala nás Mrs. Mary Brown, učitelka angličtiny. Když jsme se později dozvěděli, že je slavná široko daleko, vůbec jsme se nedivili.

Ukázalo se, že tu visíme na zdi, což nám trochu vyrazilo dech, ale pak to podobně pokračovalo i dál. Fakt už nestíhám psát sem všechny detaily zdejší pohostinnosti - to ráno například dárky pro nás připravené, kafe vyhrazené pro nás (nevím, proč tu krabici označili, když učitelé tu snad ani nemůžou jít na záchod - přestávka má 3 minuty, učitel zůstává ve své třídě a studenti svižným tempem přecházejí). Mrs. Brown nám ukázala svou třídu:

 

Taky byste tu chtěli mít hodiny angličtiny? A Marin nápad taky byl, že každý učitel má ve své třídě plakátek s knihou, kterou právě doporučuje, například:

Pak už si mě vyzvedla Mrs. Monika Biro a další tři hodiny a kousek jsem strávila v její třídě. Jak už jsem psala, Monika učí biologii a ten den byla na programu genetika - začala jsem si připadat jako student, který se do téhle školy dostal omylem. V hodině se opakovalo před testem - replikace genu, apoptóza, dědičnost, měla jsem možnost nahlédnout do učebnic a testů a snažila se všechno chápat. Monika naštěstí vyřešila i zapeklitou otázku, co bych tak mohla její studenty učit (coming soon:) a pak už mě dovedla ke studentce, jíž jsem měla následující čtyři hodiny dělat stín.

Hned v průběhu první hodiny jsem se pěkně předvedla. Pocit nepatřičnosti ve mě nepolevil, probíhala hodina španělštiny. Tak jsem se aspoň zahleděla do svých papírů a uviděla, že mám v průběhu "stínování studentky" odpovědět na asi 15 zapeklitých dotazů. První byl - jméno studentky. I začala jsem bedlivě sledovat učitelku, jak mou studentku osloví (jak mě znáte, ve zmatku představování jsem jméno zapomněla). Nejprve vyvolala jakousi Jolandu a pak naštěstí tu mou - byla to Rosalinda, zaradovala jsem se. Ale když jsem se zeptala: "Rosalindo, prosím vás, potřebuji zapsat vaše příjmení," vstřícně se usmála a řekla, že Rosalinda je její jméno v hodině španělštiny, jmenuje se Sára. Supr. Zvonek a přeběh na hodinu matematiky.

Kdyby mě viděla paní profesorka Kopková! Nechytala jsem se. Malinko mi psychicky pomohla výtečná horká skořicová švýcarka, kterou několika studentům a i mě věnovala jiná paní učitelka, která se studenty předtím o přestávce prodávala (výtěžek na charitativní účely) výsledky práce jiné třídy. Následovala angličtina, Sára měla ten den na tuto hodinu supl, studenti si samostatně plnili úkoly, tak jsem měla dostatek času si prohlédnout učebnici a trochu mít pocit, že něčemu rozumím. A pak přišla pro mě největší pecka - výtvarka.

Tak tady bych snad něco vytvořila i já a pan učitel si udělal čas i na návštěvnici, pochlubil se, že absolventi jsou úspěšní architekti, designéři, nebo autoři kreseb v učebnicích anatomie, a doporučil, co navštívit v Acronu a Clevelandu. Podrobněji zdejší zážitek obrazem:

Potom už mě Sára doprovodila do knihovny, kde jsem se sešla s dalšími čtyřmi kolegy a i s Mrs. Brown. Knihovna nepřekvapivě taky boží:

 

A pak se ukázalo, že pro nás nepřijede taxi. Tím, že některé školy měly zavřeno, byly s dopravou trochu zmatky. Mrs. Brown a ještě její kolegyně neváhaly a v pátek před čtvrtou hodinou odpolední nás naložily do svých aut a odvezly do hotelu (pro Mrs. Brown to bylo 30 min s námi a pak hodinu domů v začínající ledovkové kalamitě). Doma rychlé jídlo a za chvíli už na večeři k naší hostitelce Lauren. Přijeli pro nás její rodiče a na uvítanou měli v autě připraveného k puštění Antonína Dvořáka. Já mám prostě asi strašně obětavýho i strážnýho anděla - to totiž vůbec není všechno. Večeře byla zamýšlena jako spojující, takže u stolu seděli zástupci tří kontinentů hovořilo se na téma svoboda, rasismus, inkluze, no Káťo, ty víš, jak jsem se tetelila blahem, když maminka hostitelky nadšeně hovořila o Václavu Havlovi. Ale jízda pokračuje. V sobotu po snídani ve čtyřech procházka kolem zasněžené Cayahogy a dobrá káva v milém podniku.

Odpoledne jsme měli na programu večeři v restauraci v Cayahoga Falls a pak koncert. V lobby hotelu jsme byli přiděleni milým lidem, kteří nás posadili do svých aut. Náš pan řidič vypadal jako kouzelný dědeček a představil se jako David. Jeho žena přijela druhým vozem, aby nás pobrali víc.
V restauraci jsem zase čirou náhodou, jak už se mi tady stává, seděla vedle našeho milého průvodce. V průběhu rozhovoru jsem zjistila, že sedím vedle pana Davida E. Dixe, později si vygooglila, že mediální společnost Dix 1898 teď už vede pátá generace rodiny. Pan Dix byl velmi skromný, zmínil, že studoval v Mnichově a trochu se zajímá o historii a moc toho ale neví, a pak mluvil o Drážďanech, Janu Husovi, a ptal se, jaké české autory doporučuju. Cítila jsem velkou zodpovědnost, ale byla to jistě jen zdvořilostní otázka. Koho myslíte, že jsem mu na papírek, který mi předložil, napsala? :-) Pan Dix si s námi při večeři připil výborným Chardonnay, nepřipustil, že bychom si to zaplatily a pak už jsme se přesunuli do Acronu na koncert Gospel Meets Symphony. Opět nemám slova, tudíž obrazem:

V tělese bylo zastoupeno 70 sborů, napočítaly jsme s Jelenou přibližně 170 zpěváků, jeden gospel mě tak vtáhl, že jsem zpívala taky (ostatně obecenstvo zpívalo, tleskalo, mávalo), krásná byla taky třetí věta Čajkovského čtvrté symfonie. Koncertní síň pro přibližně 2000 diváků. Pak nás pan Dix ještě, trochu dost svižně, odvezl domů a rozloučil se s tím, že se v úterý uvidíme. 

A už je tu neděle, jsme s Gulshan pozvané k Laureniným rodičům na zdobení valentýnských koláčků. Jak tu víme všichni, zdobení perníčků je asi jediná dovednost v kuchyni, kterou mohu prezentovat na veřejnosti, tak jsem se výjimečně necítila méněcenně.

Už jsem dřív zmínila, že pan Fuller je architekt, dům sám navrhoval, je krásnej, spousta oken a úchvatnej výhled do lesa! Později v rozhovoru popisuje, že už nepracuje, architektuře se věnuje jen jako koníčku. Pomáhá lidem zachovat na starších budovách to cenné - místní lidé prý o historii domů moc nevědí, s přáteli právě dokončuje knihu o historických budovách v Kentu a těší se na reakce čtenářů. Chystají se z toho udělat web, protože čeká, že se budou ozývat lidi s detaily, které by chtěli doplnit. Když jsem mu řekla, že ten, kdo na gymplu seděl vedle mě přes uličku a čmáral si do sešitu skici aut a domů, spoluvytváří teď web o Ústí, napsal si adresu, že se rád inspiruje. Taky jsme tu dostaly (zdobení je dámská akce) výborný čaj v krásném hrníčku (to se tady v zemi kelímků a kbelíků na pití jen tak nevidí). Fotku i perníček vytvořila Lauren.

Zbytek odpoledne věnuji čtení článku pana Dixe v dnešním vydání Record-Courieru, vypracovávání úkolů a pak taky poprvé v životě sledování Oscarů v reálném čase. Stay tuned, další zápisky pančelky v zemi divů tu budou zas brzy. Posílám pusu domů!