Popcorn, černoši, další Rosalinda a Amišové

Čas letí jako pták a já se teď musela podívat, kde jsem s vyprávěním skončila. Asi jste zvědaví, jestli už jsem vystřízlivěla - nikoliv! Čtěte dál a taky tomu nebudete věřit, já pořád čekám, že se probudím ze snu, zjistím že je pondělí ráno a já zaspala dozor ve škole.

Přemýšlím nad tím, proč jsou všichni kolem nás tak milí, pohostinní a náš program je jedna pecka za druhou. Hlavním důvodem budou organizátoři našeho kurzu. Linda (Dr. Robertson) se zmínila, že při svých cestách po Evropě se vždycky setkala s vřelou pohostinností a má pocit, že by to měla vracet. Kromě toho je nepřekonatelná průvodkyně, moderátorka, lektorka, pořadatelka večírků a starostlivá babička, která nám i připomene, abychom se teple oblékli a i při našich večerních seminářích pečuje o to, abychom měli co jíst a pít. A podobně je to s celým jejím týmem. Dalším faktorem je to, že jsme v univerzitním městečku, takže atmosféra velice civilizovaná. A potom je tu současná politická situace - vypadá to, že vzdělanější část obyvatelstva je vyděšená z toho, co se děje v Bílém domě a snaží se přispět svým dílem ke zlepšení současné nálady ve společnosti. K tomu se přidává protestantská pracovitost a píle. Z toho, co jsem zatím viděla, studenti, škola, univerzita... všichni mají na sebe obrovské nároky, mám pocit, že je dost obtížné vydržet ten tlak a neselhat. Každopádně my máme do posledního puntíku promyšlený program a snažíme se plnit všechna zadání, projekty a úkoly a trošku se nám z toho kouří z hlavy. Konec teoretického úvodu, pojďme na praktický život.

Změna, ledva jsem napsala ten první odstavec, ozvala se naše friendship family Lauren, jestli neskočíme na čaj do kavárny/antikvariátu, který máme za rohem a kam jsem ještě nestihla zajít. Podnik je to přesně pro mě, musím tam ještě, až budu mít delší chvilku (naivní), zatím jsem objevila v nekonečných regálech jednoho Ivana Klímu, no a potom hromady knih, které do kufru nenacpu, takže si dávám za úkol tam chodit jen na dobré nápoje - tentokrát to byl výborný chai latte (díky Aní, žes mě ho naučila pít). Probraly jsme naše školy, oblíbené filmy (prý se musíme podívat na The Hate You Give, kniha prý nezobrazuje tak zajímavě reakce okolí) a Lauren nám předvedla, jak pěkně fotí její nový telefon. Docela se sobě líbím na téhle fotce:-)

Ale popořadě, minulou kapitolu jsem skončila Oskarama, pojďme na pondělí. Škola 9-14h, takže bylo potřeba nepropásnout příležitost a něco večer podniknout, něco amerického. Vydaly jsme se do kina. Říkali nám, že je to daleko, určitě ať jedeme autobusem. Takže skupina pěti učitelek z Eurásie (byla s námi i Gulshan) vyrazila pěšky, hezká dvacetiminutová procházka a už jsme byly v malinkatém americkém kině. Hned u vstupu mě bouchl do nosu zápach popcornu s máslovou příchutí a já si říkala, že jsem do multikina neměla chodit, když přece tohle prostředí mi tak nesedí. Ale - bylo nás pět, takže nakonec to byla švanda, když jsme se usazovaly do křesel, zvedaly si podnožku, chechtaly se u toho a samozřejmě fotily.

Zdeňka se omlouvala vedle sedící místní paní, že jsme tu nové a že jsme jinak celkem normální. Dávali Malé ženy, bylo to krásný, trochu jsme se, my ženy daleko od domova, dojímaly a parádně jsme si poležely. Pak zas svěže domů a honem ještě plodit projects, assignments a další úkoly. V úterý jsme se probudili do slunečného rána. Doma je moje cesta do práce krásná, ale to víte, Amerika...

Čekal nás dlouhý den ve škole, lekce Prof. Froehlicha o desinformacích a pak ještě večerní přednáška Erica Degganse, TV kritika z NPR. Přiletěl sem z Floridy, přednáškový cyklus sponzoruje (prý velmi štědře) Dr. Dix - pamatujete na toho kouzelného dědečka, co nám dělal řidiče a jehož článek jsem četla druhý den v novinách (můžete taky mrknout sem)?

Přednáška skončila v devět, hurá domů, přečíst článek, který mi dala moje partner teacher Monika. Musím říct, že mě zachránila, protože, když jsem pozorovala její studenty ve třídě AP Biology, neuměla jsem si představit, co jim teta Ida může v jejich oboru předvést. No a ten večer měla Juliana výborný nápad, že si práci vezmeme dolů do baru, takže nám to šlo hezky od ruky.

Pochopila jsem, že v naší kotlině se teď dost debatuje na téma pivní daň. Tady myslím problém řeší cena nápoje - dala jsem si jedno výborné belgické, vysolila šest dolarů (k tomu 44 centů daň) a na další si nechala zajít chuť. Zajímavé je, že v baru můžu vesele pít, aniž by se mě barman na cokoli ptal (očekává 20 procent spropitné, takže je milej), ale v obchodě musí prodavačka vidět mou ID a opsat si datum narození.

Ale zpět k práci. Začetla jsem se do vědeckého článku a radovala se, že tomu hezky rozumím. Usoudila jsem, že to je asi proto, že je z roku 1952 a myslela si, že Monika vybrala něco staršího, z doby, kdy věda nebyla ještě tak složitá. Víte, že mě věda láká, ale dívám se tak nějak zvenku, bere mě, že Einstein hrál na housle, když potřeboval přemýšlet, Stephen Hawking miloval Wagnera, syn Venki Ramakrishnana vystudoval fyziku, ale přesedlal na cello. Takže si čtu ten článek a říkám si, že mi to něco připomíná. No ano, Rosalinda Franklin, britská vědkyně. Totiž to je tak, kdykoli se v Ústí objeví Marek Němec, Lenka zavelí a jdeme do divadla. V lednu do Činoheráku přijelo Divadlo v Celetné s představením Snímek 51. Říkala jsem si, jak je možné divadelně pojmout objevování DNA? Ale Marek Němec a Filip Nuckolls jsou sázka na jistotu a my jsme nepropásly opravdu výtečné představení. Takže to moje věčné chození do divadla má význam, ne že ne. Ve škole druhý den jsem mohla nejen studentům pracujícím ve skupinách pokládat otázky týkající se jazykové stránky textu, ale navíc jsem se zableskla informací o současné britské divadelní hře a mohla jsem jim říct něco o ženě, která je v článku jen letmo zmíněna.

Takže v sedm ráno nás náš milý pan taxikář naložil do auta směr Aurora. Tady už je Mrs. Biro v akci, studenti si připravili odpovědi na různé otázky, mimo jiné se zabývali geneticky modifikovanými potravinami a já jsem byla dotázána na Evropu. Bere mě, že jsem tu za Evropanku a začínám to tak i cítit - my v Evropě jsme s genetickými modifikacemi opatrnější a my Evropani to máme se zbraněmi trochu jinak (otázka v jiné hodině - kdy se naposledy střílelo ve škole u nás - mě dost zaskočila) a později fotka Matterhornu v obchodě se sýrem mi připadala jako obrázek domova.

Po bižuli jsme ještě s učitelem ze Saudské Arábie šli do třídy studentů, kteří píší školní noviny, a odpovídali na jejich otázky, potom jsme mluvili se specialistou na formativní hodnocení, který pracuje na vývoji systému, ve kterém nejsou známky a testy a studenti sami pracují na svém rozvoji. Pak zase sraz v knihovně.

Tenhle chlapík vede hodiny Projects, učebna je je vybavená vším, co si představíte...

Jen pan učitel ve mě posílil mé stereotypní vnímání Rusů. Pravil, že je ze Sovětského svazu, přišel do USA v roce 1990, pro něj se název nezměnil a svaz se neměl rozpadat, jen teď ty nové země zbytečně bojují o hranice. Je tu svoboda slova, v jeho ruském pojetí - říkám si, co chci, je mi jedno, odkud jsou návštěvníci, se kterými teď mluvím.

Pak jsme ještě viděli trénink baseballu v tělocvičně v jakýchsi síťových boudičkách, které chytaly míčky, v divadelním sále sbor zkoušel Mamma miu, orchestr měl zkoušku. A už jsme frčeli domů. Bylo ještě světlo, šla jsem si tedy (teprve potřetí tady) zaběhat do kampusu. Narazila jsem u toho na ceduli označující místo střílení z roku 1970 - Lauřin táta byl u tenkrát u toho - musím se ho na to vyptat.

Ráno čerstvá sněhová nadílka a vyráželi jsme na návštěvu do amišské školy. Amišové moc o návštěvy nestojí, ale naštěstí jedna z pořadatelek bydlí v té oblasti, získala si důvěru jedné paní učitelky a my se tak mohli podívat do toho svébytného světa.

Domek v pozadí je škola, po stranách WC - naučila jsem se nové anglické slovo - outhouse. Další fotky nejsou, Amišové se odmítají fotit, nepoužívají elektřinu, auta a mají osmileté vzdělávání. Ta škola je dvoutřídka a byl to opravdu jiný svět. Ve třídě děti 6-12 let, vypadaly jako děti na našich fotkách z počátku minulého století. S tím rozdílem, že děvčata měla na hlavách čepce, kluci všichni stejný sestřih podle hrnce. Všichni vypadali zdravě, vyběhaně, zpívali a bylo to dojemný.

Tady jsem vyfotila letáček, nechtěli jsme opravdu těmi foťáky provokovat. Děti mají matiku, psaní, čtení, zpívají, učí se zeměpis, doma mluví pensylvánskou němčinou, většinou je v rodině 6-8 dětí a Amišové jsou nejrychleji rostoucí bílá populace v USA. Nikdo z nich není na sociální podpoře, není problém se zločinností, volit moc nechodí, modlí se za vládu, to by mělo pomoci řešit problémy. Paní učitelka moc milá, slušná, sdílná, oblečená v prostém, doma šitém oděvu. 

A Amišové se věnují zemědělství, jsou to v podstatě biopotraviny a my jsme dneska díky tomu byli v sedmém nebi. Byla bych nevěřila, jakou radost mi udělá chleba, asi vidíte, že takhle vypadám, když jsem fakt na větvi (všimněte si - jmenuje se to evropský chléb). A taky tam byla ochutnávka sýra. Obvykle se neponižuju něco v obchodech oždibovat, ale když to byl sýr! Američani tvrdý sýr dělí na čedar a švýcarský. A tady byl sýrů plný obchod! Mám teď v lednici žitnej a špaldovej chleba a goudu, nebe! Po tomhle obchodě jsme se přesunuli do amišské restaurace. Amišové pocházejí ze Švýcarska, střední Evropy rozumějme, takže sortiment přesně pro mě.

Tak fotografka jídla ze mě nebude, ale věřte mi, takhle jsem si nepochutnala už hrooozně dlouho. Všechno bylo výborný, i bramborová kaše byla jako med, červená řepa dokonale ochucená, navíc běžně dostupné americké jídlo je fajn, ale všechno chutná tak nějak plastově, ale tady! A limonáda byla z citronu, cukru (cukru, ne sladidla) a vody. A to hovězí se úplně rozplývalo na jazyku. 

Cestou pak americkej školní výhled z autobusu a stavili jsme se ještě ve srubu, kde už od roku 1930 vyrábějí javorový sirup. Tak jestli to nesním, přivezu domů dobroty :)

Jinak samozřejmě průběžně plníme assignments, a když to vypadá, že dnes není žádný seminář, takže nebude nový úkol, přistane nám nová zpráva na alespoň jedné z platforem, které tu používáme.

Mějte se tam na druhé straně světa krásně a Happy Valentine :-)