Washington D.C.

Teď je středa večer, fakt večer, takže pošlu tyhle fotky, abyste viděli, že se máme dobře, libreto k tomu dopíšu zítra, slibuju.

Sliby, chyby. Je sobota odpoledne a já jsem doma Na Výrovce, události teď berou rychlý spád na celém světě a my byli odesláni domů o den dřív. Jen tak tak.

Tohle byl asi můj nejsilnější mediální zážitek  -  ve středu v 9 večer na Fox News prezident Trump promluvil k národu. Náš hotel byl vzdušnou čarou asi 500 metrů od Bílého domu, tak jsme Trumpa bývaly mohly snad slyšet i naživo, kdyby všude nebyly ty neotvíratelný okna. Ve chvíli, kdy oznamoval zákaz letů z Evropy, "která to opravdu nezvládla" se nám zatajil dech a ujišťovaly jsme se s Jelenou, že jsme slyšely dobře předložku "z" a že to znamená, že domů se dostaneme. Těžko se mi komentáře na Fox News  před a po projevu analyzují, v tu chvíli jsme v tom měly hodně emocí. 

Ve čtvrtek ráno jsme se dozvěděly se Zdeňkou, že možná poletíme domů už ten den a nakonec jsme byly v první vlně. Ale zpátky na začátek minulého týdne, vezmu to popořadě:

V pondělí jsme se brzy ráno přesunuli do Washingtonu D.C., dostali výborný oběd v hotelu a volné odpoledne. Takže jsme vyrazili na jarní slunce. Vyfotily jsme se u Bílého domu - Trump se tam barikáduje podobně jako Zeman na hradě. Den byl jako z obrázku a jaro tu bylo o měsíc napřed, připadaly jsme si, že jsme se posunuly v čase.

Objevovaly jsme National Mall a ten den jsem foťák málem zavařila i já. Kapitol od Washington Monumentu: 

Kapitol s třešní:

Řekly jsme si, že se podíváme do jednoho muzea a další necháme na pátek. To už nevyšlo. Takže jsme viděly Space Museum - zase jsem chtěla vší té vědě porozumět, ale zase jsem jen tak klouzala po povrchu:

Letěla jsem za posledních pár týdnů osmkrát, ale pořád nechápu, jak se ten těžkej brouk udrží ve vzduchu. Jasně, rozdíl tlaku a tah, stejně mi to ale hlava nebere.

A po vědě umění a květy:

 

Byl to opravdu krásnej den. Myly jsme si tedy ruce furt, interaktivní exponáty nás nechávaly chladnými, ale nestresovaly jsme se zatím - viz pohodové selfie. Výrazy v tváři jsou ztuhlé až na fotkách ze čtvrtka.

Ale nejdřív úterý. Zatím nás Fulbrightistů bylo v hotelu pořád jen 22 a čekala nás mediální nalejvárna. Všechno jsem si fotila, skenovala a zapisovala, bylo to, jako kdybych honem zavařovala broskve, aby se nezkazily a až bude čas, budu sklenice postupně otvírat.

Vybírám z programu:

Ověřování autenticity obrázků - google image search, tineeye.com - umí analyzovat ještě detailněji

Ověřování videí: https://www.invid-project.eu/

Mediální kurs vyvinutý na Ukrajině, prý výborný: https://verified.ed-era.com/

Pak jsme dostali ve skupině za úkol vytvořit Lesson Plan a už trochu vycvičený jsme za 10 min podle zadání vymysleli tohle:

Potom se mluvilo o seminářích pro kolegy, spoustu tipů jsem si zapsala, vybírám:

Odpoledne nám o svém projektu vyprávěl přímo zakladatel - Alan C. Miller - News Literacy Project

Mrkněte - je to pecka!

Potom Dr. Belinda de Abreu mluvila o National Assotiation for Media Literacy Education, taky moře materiálu na webu.

Checkology - virtuální učebna

Paul Mihalidis z Bostonu https://www.civicidea.org 

Jimmeka Anderson - I am not the media - mediální gramotnost, bezpečí na sociálních sítích

Pak ještě byla panelová diskuse se třemi učiteli, absolventy Fulbright Teacher Exchange - programu pro americké učitele, kteří vyjíždějí na rok učit do zahraničí. Dali nám milion tipů, ale jak říkám zapisovala jsem a skenovala a musím se k tomu vrátit a pak se podělím. Skončili jsme navečer, tak ještě čas vyrazit aspoň na chvíli do ulic - egg face :-)

A večer Jelena navrhla, že bychom se měly desinfikovat zevnitř, byl krásný teplý večer, tak jsme našly hospůdku se zahrádkou a já si poručila pravej americkej bourbon. Ano, ta sklenička přede mnou. Další kulturní zkušenost, protože jeden americkej drink = bratru decka + led. Popíjely jsme to určitě hodinu a musím se přiznat, že na dno sklenice jsem nedohlédla :-) Celkem jsem tím završila svoje naplánovaný pravý americký zážitky. Ještě jsem chtěla zajít do NPR rádia, už jsem měla i vstupenku, ale pak se do toho už vložila opatření.

Ve středu ráno jsem si šla oběhnout Bílej dům a viděla, že v tomto městě je chodec pán. Když jsem (rukávem) stiskla čudlík na přechodu na Constitution Avenue, všechna auta ve třech pruzích se hned zastavila a já měla cestu volnou. Tady je Washington Monument a ranní White House:

To už se do Washingtonu přihrnulo cca 120 účastníků kurzu z dalších univerzit a ráno jsme se nejdřív školili na téma cíle a jak je naplnit.

Pak jsme prezentovali naše Posters. S Oksanou (Ukrajina) jsme popisovaly naše plány, jak budeme sdílet zkušenosti s mediálkou, propojíme studenty atd. 

Pak byly workshopy účastníků, před jedním jsem vyfotila aktuální zátiší s výhledem na město.

A pracujeme, posloucháme, ti statečnější vedou své workshopy.

Navečer jsme měli hromadnou projížďku Washingtonem. U Bílého domu jsem konečně vyfotila tu všudypřítomnou veverku:

Pak deset minut u Kapitolu, takže selfie time, jak jinak:

A pak ten největší ze všech Lincolnů:

A odtud jsme šly procházkou zpátky do hotelu, cestou památníky - Korea, Vietnam, WWII

A pak už nastal ten večer s Trumpem na obrazovce, trochu nervózní noc a ráno nám řekli, že asi pojedeme ten den domů. Takže po snídani honem hodit věci do kufru, protože pak už třeba nebude čas. Pak probíhaly další workshopy, mimo jiné i parádní Zdeňčin a následoval slavnostní oběd, který se vzhledem k situaci stal zároveň i příležitostí k předání certifikátů a vidíte, že úsměvy už máme trochu ztuhlé:

Na závěr organizátoři přečetli seznam těch, kteří měli odjíždět v první vlně na letiště, my se Zděňkou jsme tam byly taky, takže jsme se honem rozloučily se všemi, bylo to emotivní, o to víc, že jsme se musely loučit bezkontaktně.

Musím vyseknout obrovskou poklonu všem organizátorům - Lindě, Martymu, všem z IREXu a ministerstva. Byli celou dobu hrozně milí, působili klidně, starali se o nás a do toho řešili přebookovávání všech letenek, hygienická opatření a všechno kolem. Byli prostě nejvíc nejlepší a my se cítili v bezpečí, že vše dobře dopadne. Když se s námi loučili se slovy, že doufají, že všechno vyjde a my se z letiště nevrátíme zpátky, trochu nám zatrnulo. 

Ale návrat se nekonal, Sana nás doprovodila až ke vstupu k bezpečnostním kontrolám a my už pak jen u východu s výhledem na naše letadlo čekaly, až nás nalodí. Blankytně modrý nablýskaný stroj KLM vypadal majestátně a dvoumetroví holandští piloti a jen o kousek menší letušky v kostýmcích téže barvy přicházeli se širokými úsměvy. Zkrátka na letištích situace vypadala klidně. Neměla jsem chuť už před odletem nikam chodit a zbytečně se něčeho dotýkat, splnila jsem si tedy ještě jedno přání - koupit si ve Washingtonu Washington Post - elektronicky a mám teď předplatné na dva týdny :-)

A pak už klidný let v poloprázdném letadle, lehce nervózní čtyři bezdotykové hodiny v Amsterdamu a pak už Praha. Dostaly jsme jen se Zdeňkou do ruky doporučení, jak se chovat a mohly jsme jet domů.

Držím teď všem u nás i na celém světě palce, ať se situace dobře zvládne, věřím, že přijatá opatření pomůžou tu potvoru zastavit a my z toho vyjdeme posílení.