Fullerovi, Tiptonovi a Monika

Přestávám stíhat nejen zapisovat, ale i sledovat svět, nějak se všechno děje hrozně rychle. Jdu tedy postupovat chronologicky, aspoň tady na virtuálním papíře budu postupovat pomaleji. Takže zpět k pátku 6. března. Ráno pro mě s Kati přijel pan Fuller a odvezl nás do školy, kde naše Lauren pracuje jako speciální pedagožka. Měli jsme tak možnost poprvé tady vidět elementary school - něco jako náš první stupeň. Lauren učí Kindergarten, což jsou děti 5-6 let. Lauren má propracovaný systém toho, kterým skupinkám či jednotlivým dětem se věnuje, rozpočítané je to na minuty a má můj obdiv! Šlapající systém a zároveň otevřenost reakcím a potřebám dětí... Tohle jsme viděly:

A tatínek Fuller nás pak zase vyzvedl, popsal historii budovy a odvezl zase zpátky domů. Ten den byl na řadě ještě jeden odvoz - večer pro nás přijel Chuck, Maryin muž, omluvil se, že se potřebuje stavit v bance a my tak zažily drive-thru banku. Vypadá to podobně jako pumpa, jen místo stojanu je tam okénko a za ním milá paní bankéřka. Kati se smála a ptala, jestli tu mají i drive-thru zubaře. Zatím prý ne. Po tomhle zážitku jsme byly odvezeny tichou tesličkou zase do toho kouzelného domu mezi jezery a čekal nás krásný večer s večeří středomořského střihu s výborným zákuskem na závěr a Maryino vyprávění o dětství ve velké rodině a viděly jsme postel po babičce a Chuck nám ukázal fotky obrovských halibutů vyprávěl o létě na Aljašce a vůbec to byl krásnej večer.

V sobotu jsem byla odhlášená ze zájezdu na Niagaru a místo toho jsem se sešla s panem Fullerem a opravdu mě osobně provedl kampusem, univerzitou, kde studoval a kde se 4. května 1970 psala moc smutná kapitola historie téhle země. Nejdřív jsme se tedy podívali do nové budovy Fakulty architektury. Znáte mě, jsem nesmělá fotografka, tak jsem jen narychlo zblejskla první patro, kde mají studenti své pracovní stoly, o patro výš byly další, v přízemí knihovna, přednáškové místnosti a tak.

Pak už jsme se ale blížili k TOMU místu a dozvěděla jsem se tohle: na jaře 1970 byl Nixon čerstvě prezidentem, zvolen i díky tomu, že sliboval ukončit válku ve Vietnamu. A teď oznámil, že je potřeba zaútočit na Kambodžu. Studenti protestovali, o víkendu před osudným pondělím byly v Kentu nepokoje, studenti ve městě rozbíjeli výlohy, něco hořelo. V neděli přišli někteří studenti pomáhat s úklidem, ale atmosféra byla neklidná. Na pondělí 12h svolali studenti protestní shromáždění v kampusu na místě na téhle fotce. A ještě o víkendu tam skupina studentů symbolicky zakopala americkou ústavu. Jak jsem psala, atmosféra neklidná, do kampusu byla povolána Národní garda, studentům se to nelíbilo.

Pa Fuller, toho času student architektury, měl v pondělí ráno seminář, ve 12h končil, měl v plánu se jít podívat na chvíli na shromáždění, pak na oběd a od jedné opět do školy. Takže studenti se scházleli na téhle louce a blížila se Národní garda a vyzývala studenty, aby se rozešli. Pak do hry vstoupil slzný plyn, pár kamenů letělo. V budově na fotce v té době byla Fakulta žurnalistiky a učitelé poslali studenty s foťáky podívat se, jak protest probíhá a fotit. To prý pomohlo vyvrátit nařčení, že spousta studentů házela kameny a způsobili četná zranění, a vůbec toho naštěstí hodně zdokumentovali.

Takže studenti se nerozcházejí a garda začíná postupovat směrem k nim, studenti ustupují za budovu po obou stranách, pan Fuller směrem doprava, kde měl kolej. Později ho přemohla zvědavost a ještě se otočil, že se podívá, co se děje, v tom uslyšel zvuk, o kterém si myslel, že je to nějaké rachtání. Byla to střelba. Gardisti odcházející zpět ke svému táboru se z nezjištěného důvodu zastavili, zaklekli a začali střílet směrem k parkovišti. Čtyři studenti zemřeli, devět zraněných, z toho jeden natrvalo upoutaný na vozík. Dodnes se neví, proč se začalo střílet. Tady je parkoviště, na kterém jsou čtyři památníky...

Tohle je objekt, kterým prošla jedna střela a je tu teď jako memento.

Pan Fuller mě pak doprovodil až ke knihovně, vyprávěl o vyšetřování, soudech, které se táhly roky a nikdo nebyl uznán vinným, o váhání univerzity se k tragédii nějak postavit. Prostě - historie vypadá přehledně z dálky a ze stručné učebnice... Dneska je ta budova chráněna jako památka americké historie, v okolí místa tragédie je množství informačních tabulí a a přímo v té budově malinké a výborné muzeum. Panu Fullerovi moc děkuju! A vybírám z fotek z muzea:

Večer jsme se s Kati přeci jen ještě jednou podívaly do Last Exit Books, toho parádního knihkupectví. Místo v kufru jsem pořád nevykouzlila, takže opět jen fota a chai latté a dortík...

A neděle byla taky pecka - ráno přijela Monika, moje partner teacher a zase úžasnej den. Nejdřív si mě odvezla domů a představila mě svému muži (pamatujete si, jak jsem psala, že máme leccos podobného - tak kromě věku dětí se její muž jmenuje Tom :-) a synům. Všichni si na mě udělali čas, dostala jsem výbornou kávu a byli hrozně milí a prostě pohádka. Pak si mě Monika zas naložila do auta a ukázala mi Shaker Heights, město, kde bydlí. Nefotila jsem, případně si vygooglete. Takhle nějak by možná dneska vypadalo Ústí, kdyby... nebyly v potoce ryby. A pak jsme zamířily - do Clevelandu do Muzea umění - jo! Podívala jsem se díky Monice i tam! A je to jedno z nejkrásnějších muzeí, která jsem navštívila. Ale hodně jsme si to užívaly a já málo fotila, tak jen takhle trochu:

A právě probíhala výstava fotek Photography: The Era of the Contact Sheet.

A pozdrav pro Blanku:

Sewers, 1952, Marwin E. Newman

Po umění ještě výtečná zmrzlina a pak loučení...

Večer jsme pak měly sraz s naší Lauren a přišli i její rodiče a z kávy byla kavá a parádní procházka kolem řeky a městem a zase s tím nejpovolanějším průvodcem a ještě k tomu s dvěma komentátorkami Lauren a paní Fullerovou, takže tahle rozlučkovo-archtektonicko-rodinná procházka opravdu neměla chybu. A bylo i selfie a sněženky - fotila Lauren.