New York City

Poslední vyprávění jsem skončila ve škole a cestou domů naše městečko vypadalo takhle. Už brzy jsme měly tuhle klidnou liduprázdnou nablýskanou maloměstskou pohodu opustit. Ale večer nás ještě Lauren vzala do městečka Kenmore, které vůbec není nablýskané a Lauřin kostel se snaží komunitě pomáhat. Je tu veliká budova, kde sídlí klub pro náctileté matky a jejich děti - mají několik prostor podle stáří dětí, pak parádní indoor arénu pro skejťáky. Tahle fotka je ze vchodu do místnosti, kde byly rampy a všelijaký zábradlíčka pro skejtaře (pardon, tu terminologii fakt neznám), moc pěknej prostor. A pak veliká místnost a kuchyň a tělocvična, kde byl klub pro teenagery a my měly možnost si s nimi popovídat, v tělocvičně právě probíhala nerf válka. Poprvé v životě kolem mě byla hromada těchhle zbraní a nábojů a nikdo se nepokoušel mě trefit :-) Já měla pokušení se zapojit, ale neodvážila jsem se.

Ale v pátek ještě za tmy už čtyři grácie svištěly do Clevelandu, v 7 nám letělo letadlo. Z množství amerických letištních technologií vybírám úložiště košťat :-) Vlevo dole naše partička na nádraží v Newarku, už tady začínala zajímavá architektura. A taky naše první zkušenost s velmi ochotnými obyvateli, kteří poradí, popovídají si, dovedou vás, ovšem ne vždy je ta rada nejlepší řešení. Ale zase jsme díky jedné komplikované radě vyzkoušely taky místní autobus a naladily se na realitu velkoměstskou.

A tady už jsme na Madison square, které bylo hned vedle našeho hotelu. Ano, tady je nás ještě pět, ale večer se Suzie oddělila a pokojíček pro panenky v našem Heritage hotelu byl tak akorát pro čtyři výborně naladěné vstřícné a skladné osoby. Jinak hotel můžu s radostí doporučit. My jsme užívaly New Yorku využívajíce směsi logiky racionální a ženské, takže jsme se radostně ztrácely a nacházely, průběžně mluvily s ochotnými Newyorčany, jeden chlapec s námi prošel dvě patra v metru, aby nás dovedl na správné nástupiště. Jasněže jsme využívaly taky google, navigaci, sdílení polohy, google lens, ale občas se nám to nedařilo a výborný bylo, že jsme pořád parádně bavily. Například až třetí den jsme zjistily, že od vchodu do našeho hotelu je vidět na Empire State Building, neumluvíc o tom, že předtím jsme ji hledaly taky dost vtipně.

Ale popořadě. V pátek, po vstávání ve čtyři ráno a příletu do mrazivého a větrného city (byla fakt kosa), jsme nejdřív zamířily do Metropolitan Museum. Tak vidíte, že tahle partička byla fakt pro mě. Nevím, jak se nám to podařilo na začátku pobytu odhadnout, že si sedneme, když jsme se domlouvaly, že poletíme spolu. Zkrátka hned do muzea. Tedy holky nejdřív do Central Parku na slunce a já do galerie, o které jsem už nějakou dobu snila - Neue Galerie. Už mi docházejí přídavná jména, ale prostě to předčilo má očekávání - budova, atmosféra, Klimt, Schiele... Bývala bych tam strávila půl dne, ale i tak. 

Fotit se tam nesmělo, o to víc jsem si to užívala na místě, ostatně se na tu krásu můžete podívat sem.

A pak už kolos MET. Mimochodem - tohle modro jsme měly celé čtyři dny.

MET je obrovitánské muzeum, i vídeňské rozměry mi tu připadaly najednou malinké. Tady například prostor, kde je část egyptského paláce. 

Když jsme prošly Egypt a Indiány, potřebovaly jsme nutně Kaffeepause (teda to kafe ani ve Velkym jablku žádná sláva) kavárna s volným stolem s pěkným výhledem naštěstí byla blízko.

A pak zase umění, umění, krása střídá nádheru, Kupka Modiglianiho, pochopila jsem, proč v Malaze v Muzeu Pabla Picassa skoro nic nemají...

Chtěla jsem koupit tužky, ale zase měli Koh-i-noor, ty muzejní obchody už jsou taky globalizovaný. České firmě samozřejmě fandím, ale jak tak oplenduju po galeriích, vidím že jejich obchoďák v tom umí chodit.

A z muzea jsme se na doporučení Caren (ještě o ní budu hodně psát), vydaly stmívajícím Central Parkem k Strawberry Fields, vzpomínce na Johna Lennona. Ten soumrak byl zase vlekolepej...

A samotné místo kouzelné, fotka s bleskem to asi moc nezachytila, zkrátka byla už skoro tma. Ale už rozumím tomu, proč zahraniční návštěvy tak touží vidět zeď Johna Lennona v Praze, tam ta vzpomínka pořád žije.

A z tichého památníku rovnou šok Times Square. Pusťte si Empire State of Mind a uvidíte tu lepší verzi toho místa. My v únoru, v mrazu zažily nátřesk turistů, reklamy neskutečných rozměrů všude a nejzajímavější bylo asi tohle náborové středisko:

Ale pak už vzorně do hotelu,  po tom dlouhém dni jsme svodům velkoměsta rády odolaly. A ráno nás čekala moc dobrá snídaně. Potvrdilo se nám, že tady si na jídlo potrpí víc než na venkově (= v Kentu), i chleba i kafe bylo lepší a já se odhodlala vyzkoušet PBJ sandwich (burákové máslo s džemem). Myslela jsem si, že to bude horší a ta energie se mi hodila - Jelena změřila, že ten den jsme nachodily 14km, což je tím městským procházkovým tempem docela výkon.

Takže hurá do podzemky, trasa naštudovaná, ostatně, chceme se jen popovézt k památníku 11. září. Jenže - metro má trasy (barvy), směry (uptown, downtown) a potom ještě aktuální změny při stavebních úpravách. Ta třetí záležitost způsobila, že náš vlak najednou najel na most a ejhle - měly jsme krásnej výhled na Brooklyn Bridge. Pak tam hrály roli ještě další opravy, zkrátka celkem jsme prostudovaly podzemí Brooklynu, zjistily, že i dělníci ochotně poradí a vysvětlí a bratru za hodinku byly konečně zpátky na Manhattanu, asi kilometr od našeho hotelu.

Tahle stavba se jmenuje Oculus, je součást památníku a je ohromující. New York jsem fotila výhradně v režimu panorama, jinak se mi to nevešlo buď na výšku, nebo na šířku. Pořád nerozumím tomu, jak je možné ty stavby naprojektovat a jak je možné, že tohle město-kolos funguje, voda teče, tuny odpadků mizí (v hotelu snídaně servírovaná výhradně v papíru a plastu). Takže, Oculus zvenku a zevnitř:

A pak už jeden z největších zážitků, Brooklyn Bridge. To už jsme byly v kontaktu s Caren, Aleninou vzdálenou příbuznou, která mě nikdy předtím neviděla, a byla ochotná nám poradit, kam zajít, sešla se s námi a pak nás vlastně až do večera vodila po městě.

Před pizzerií jsme dobrou půlhodinu čekaly ve frontě a moc se nám to nelíbilo, ale později zjistily, že místní trpělivě stojí ve frontách na restaurace, kluby, divadla a i my uznaly, že to naše čekání stálo za to. Jídlo bylo opravdu jako z Itálie a my si vyprávěly o našich školách, vyptávaly se Caren na její školu, život tady, politiku... byla hrozně moc milá, nenechala si to vymluvit a na tu pizzu nás pozvala. 

Obsluhoval nás číšník, ještě než promluvil, říkala jsem si, že to asi bude Čech,  má takové povědomé rysy. A ejhle, Polák, pěkně jsme proprali to americký životní tempo. Pak jsme v subwayi maličko zabloudily i s Caren, což nás uklidnilo a prochodily Little Italy (už je to tady zase :-), China Town a zašly do klubu na Open Mic, což byl autentickej zážitek.

Club se jmenoval The Bitter End a na stolcích bylo vysvětlení, že tím hořkým koncem je, že je tu povinná konzumace dvou drinků na osobu. Ceny, dalo by se říct jako na Starém městě v Praze převedené do místních rozměrů. Ale stálo to za to. A voila, tady jsme právě zjistily, na co koukáme od vchodu do našeho bydlení :-)

Takže je neděle, vyrážíme opět do víru vělkoměsta, potkáme kouzelnou babičku, která je nadšená z naší mezinárodní skupinky a ochotně nám poradí cestu. A opět si přejedeme ten most :-) O víkendu, se totiž opravuje zase jinde a na potvoru se do toho trefíme. Ale Brooklyn už známe, takže obratem, po konzultacích s dalšími spolucestujícími, jsme u přívozu na Staten Island.

U východu z metra nás naháněči ochotně navigují správně na náš přívoz, který je zdarma, vůbec se nesnaží nás nalákat na tu placenou variantu. A už se blížíme k Soše svobody. Tady nejdřív Elis Island. Bývala bych se ráda podívala na místo, kde se zasekl Voskovec a kudy prošly osudy, ale nevadí, tahle varianta byla taky parádní. Vítr, řeka rozměrů moře, racci a výhledy...

Další podzemka není žlutá, takže za chvíli jsme v budově Grand Central Terminal, bývala bych potřebovala pano do šířky i výšky.

A pak ulicí, která se jmenuje Library Walk přicházíme k Newyorské veřejné knihovně. Cesta je dlážděná citáty světových autorů.

A na čestném místě, před samotnou knihovnou je Bohumil Hrabal!

Knihovnu pojmu obrazem, slova fakt docházejí:

Počasí se rozhodlo, že je jaro a my si tedy odnesly jídlo z Chipotle do parku za knihovnou.

A už čekáme na tenhle dopravní prostředek - Roosevelt Tramway. Proč tramvaj nevím, nebyl čas googlit, rozhlížely jsme se. Jo, je to součást MHD, takže naše kouzelná Metrocard fungovala i tady.

Slunce pomalu zapadalo a začínalo nám být s kávou před Starbucksem chladno, tak ještě zpátky lanovkou a do metra. Byl to další zážitek, vedla nás navigace, ale v podzemí jsme ušly snad kilometr, než jsme se dostaly na naše nástupiště, hrála tam živá kapela a dost dlouho nic nejelo. Pak se přihrnula hlasitě rozčílená paní, asi bez domova a já si začala přát, ať už jsme venku. Podzemka je všude, je evidentně spolehlivá, ale místo, kde byste radostně trávili čas to není. No nic, úspěšně jsme dojely k High Line a prošly se po parku, který je vybudovaný z vyvýšené dráhy, krásný výhled na město i vodu, umění kolem... V 7 nás zdvořile vypoklonkovali, že se zavírá, a my šly pěšky domů. A zas ty moje americké náhody - došly jsme k Chelsea hotelu!

A pak ještě procházka směr knihkupectví STRAND, kde mají snad všechno. Já chtěla koupit nějaký překlad českého autora, jako dárek. Zeptala jsem  se na Hrabala a mohla si vybrat ze šesti knih! Přibrala jsem ještě Pražské jaro od Madeleine Albright (měli hned dvě vydání), Linda by mohla mít radost. Jinak jsem se krotila, kufr má své limity, kochala jsem se očima a fotila. Pusťte si teď k prohlížení třeba tohle.

Odcházely jsme z knihkupectví před desátou, ale tohle město nikdy nespí, takže cestou jsme si ještě koupily výbornou italskou zmrzlinu. A prohlížely si zajímavé podniky a výlohy (POTUS = president of U.S., Trumpovo heslo je Make America Great Again)

Už je pondělí, odpoledne musíme domů, ale ještě stihneme Guggenheim Museum (překvapivě malá budova, ale krásná Tannhauser Collection a znepokojivá výstava věnovaná vlivu lidí na krajinu) a procházku parkem.

A zazvonil zvonec a výletu je konec. 

Musím jít psát projects, teď už je úterý večer, dneska od 9h zase ve škole. Zažila jsem peer review - ve dvojicích jsme si vyměňovali první verze našich připravených lekcí a musím uznat, že to je výborný nástroj. Neumím moc přijímat negativní zpětnou vazbu, ale takhle to bylo fakt až příjemný. 

Oběd byl s programem - slavili jsme Den mateřského jazyka, představovali jsme se každý svým a v místnosti zaznělo asi 32 různých. Všichni přítomní Američani vyjadřovali obdiv našim mateřštinám a děkovali nám, že jsme přijeli. Opravdu.

Taky za námi přijel superintendent a paní ze školní rady z Aurory a popisovali, jak funguje řízení škol. Všechno promyšlené a ta Aurora je prostě neuvěřitelná, chudáci moc nechápali naše podezíravé dotazy typu "A co když rodiče chtějí něco jiného...? A co když učitel nepracuje dobře?..."

A pak v Tech class s Abdulayem nám moc milá bioložka ukazovala, jak pracuje se sociálními sítěmi s prváky, aby snadněji navázali kontakty na univerzitě a našli si přátele. Ale teď už fakt přepínám na úkoly, ostatně jsem vás asi zahltila. Ahoj domů :-)