A vody se rozestoupily

Pořád ještě si držíte klobouky? To je dobře, protože letíme dál a z venkova bez elektřiny se přesouváme rovnou do (bývalého?) srdce amerického průmyslu - do Clevelandu. V pátek ráno jsme hupli do autobusu a asi za hodinku jsme byli ve městě na břehu Erijského jezera, ve městě,  kde prý na počátku 20. století žilo 80% nejbohatších Američanů, kde se narodil rock'n'roll a které je přístavem záoceánských lodí. Když jsem tuhle informaci slyšela, chvíli mi trvalo, než jsem na mapě našla, kudy ta cesta do Atlantiku vede.

Naše první zastávka byla v Cleveland Museum of Natural History a byla to pecka. Není to ledajaké muzeum, nám ukázali dva programy pro učitele - Interaktivní videokonference - určitě se se studenty zkusím virtuálně do Clevelandu mrknout:

A druhý program byl Lending library, vlastně půjčovna pomůcek pro učitele - můžete si půjčit čmeláčí hnízdo, vycpaného hranostaje. nebo sadu pro odlévání trilobitů. Taky nám tam ukázali Biocube, takový projekt - řeknete si slovy Simony Stašové blbost - ale asi je to výborný nástroj výzkumu. Vyrobíte si z drátů krychlovou stopu, umístíte kdekoli v přírodě a zkoumáte, kolik je v tom vymezeném prostoru druhů. Prý zatím vždycky našli 11 nových.

Potřebovaly jsme si potom trochu zablbnout a dostaly půl hodiny na samotnou prohlídku muzea. Honem jsem běžela, v geologicko-astronomické části jsem litovala, že nemám s sebou Jíru jako průvodce, protože zase - bylo to americký muzeum, takže žádný troškaření.

A zas ta fyzika, to bude asi znamení...

Dinosaury neznám, takže tenhle unikát jsem minula, ale celkem starou příslušnici něžného pohlaví jsem pozdravit stihla. Překvapilo mě, jak je malinká.

Na další prohlídku nebyl čas, prý máme přijet ve volném čase (haha), ještě selfie a jedem dál. Co se týká focení, připadám si jako na japonském zájezdu, mnoho účastníků fotí a natáčí všechno a pořád. Dneska, když mě volali, abych se šla vyfotit s autem, které nás vezlo ze školy (pravda, bylo blýskavé), jsem cítila, že jsem už dosáhla asi svých pózovacích limitů.

Je to asi tedy dobře, že mě nutí se fotit, mě láká spíš tohle (záběr ze stejného místa na druhou stranu):

A to byste mě pak neviděli, to je pravda. Takže hop do autobusu a jedeme na typickou americkou autobusovou prohlídku hřbitova. Bylo to tedy asi unikátní místo, které má spojovat všechny, živé i mrtvé, je to takový Slavín, kde se ale také oddává, běhají závody a děti si tam chodí hrát. Lake View Cemetery je určitě z mnoha hledisek unikátní místo, ale prohlídka z jedoucího busíku nám Evropanům připadala trochu absurdní. Chápu, že problémem byl čas a jsem ráda, že jsem to viděla. Plečnik se se svým Obeliskem asi inspiroval tady.

Fotka z busu je fotka z busu... Ale od náhrobků rovnou do čtvrti zvané Little Italy čti lidl idəli (v mé hlavě odumírá koncept britské angličtiny, všechny souhlásky ztrácejí kontury, jezdím elevátorem a  piju water čti vádr) Cestou nám Ann vyprávěla, že jí sem jako malou vozil tatínek a že je to pořád opravdu italská čtvrť a Italové mezi sebe Američany nepustí. Těšili jsme se na italskou pizzu a pak taky italské espresso. Jenže, Itálie je od nás teď asi tak daleko, jako Mexiko od Ústí a pizza byla asi tak italská jako je mexická restaurace na Klíši, ale ještě větší zklamání byla káva. Objednala jsem si espresso macchiato do šálku, fakt dlouho to pánovi trvalo a nakonec jsem dostala tohle:

To, že to je kelímek a ne hrníček, je ta menší odchylka od italské kávy... Ale jak vidíte, už zase běžíme do busíku a jedeme zpět do Kentu. Využívám příležitost, že máme volno za světla a jdu si zaběhat do kampusu.

Uznejte, že tady by studovat šlo. Navíc jsem zjistila, že zdejší wifi má dobrý signál i mezi budovami. Úplně to vidím, že když se oteplí, studenti vylezou ze studoven, opřou se někde o strom a serfujou na té kouzelné univerzitní wifi, která otevírá všechny vědecké články a zpřístupňuje světové knihovny. Když je práce unaví, hledí chvíli do větví a na veverky - těch je tu milion, cuteness overload, řekla by Heini. Až se mi podaří nějakou pěkně vyfotit, hned se pochlubím, zatím mám jen černé šmouhy na displeji.

Taky už jsem pochopila, proč jsem ze začátku v kampusu bloudila. Na stromech totiž není lišejník, tudíž můj podvědomý kompas se neměl čeho chytit. Navíc budovy jsou porůznu rozházené mezi stromy a spojující chodníky a silnice se vlní a klikatí mezi nimi. Asi aby studenti na trase učebna - auto měli šanci se trochu projít.

V sobotu ráno bylo zase krásně, dopoledne jsme s Gulshen šly chytat tu kouzelnou wifi, abychom doplnily zdroje do našeho společného projektu. Na posezení pod stromem to úplně nebylo, bylo minus 14 stupňů (Celsia samozřejmě, s Fahrenheity se sbližuju těžce, zatím chápu teploty kolem nuly, ty jsou tu nejčastější)  Zvláštní pocit - mrazivé ráno, sníh křupal pod nohama, ostré sluneční světlo - jako na výletě na hřebeni Krkonoš nebo Krušek,  a přitom jsme byly v kampusu. Takže jsme s pocitem horských turistek došly do knihovny, cestou mě upoutalo značení cyklotrasy - asi dámský okruh :)

A tenhle výjev opravdu neměl chybu - zajímalo by mě, jak dlouho pak holky musely své nástroje rozmrazovat:

Ve studentském centru jsem chvíli čekala na Gulshan a obejdovala kolem kanceláří studentských klubů.

A zase jsme šly kolem louky, kterou znají celý Státy a už i já:

Ale krásné počasí a otevřená knihovna, to by bylo na jeden den málo. Už během týdne a pak v průběhu soboty jsme dostávali zprávy od Dr. Jenciuse, co už navařil a napekl na večírek na téma Díkůvzdání. Ano, je únor, ale v listopadu tu už nebudeme a naši hostitelé nám chtěli ukázat i to. A zase - pořadatelé přijeli svými auty a postupně nás všechny ochotně nakládali a vozili na místo konání. Srdečné vítání, stoly se prohýbaly, plastové talíře plnily a pak hned vyhazovaly a následovalo hraní společenských her. Naše skupina dostala Things - hru, u které jsme se fakt nasmály a vůbec nevím proč, já jsem byla nejčastěji v podezření, že jsem autorka výroků na papírku. Byla to fakt prča, asi si pořídíme domů.

Ale pořád jsme teprve v půlce víkendu. V neděli Cleveland No. 2. Nejprve cestou výborné průvodcovské vyprávění v podání Dr. Robertson a první zastávka byla West Side Market. Všichni byli nadšení a já, členka poněkud žravé rodiny, jsem viděla další tržnici, tentokrát se mi americká zdála stejně velká jako helsinská  a rozhodně menší než lisabonská a tentokrát jsem tam nemusela nic jíst :-)

Naproti jsme objevily pivovar a hned jsme se s Julií cítily jako doma :-)

Vypadá to na tu polední hodinu trochu nekultivovaně - lít do sebe pivo - ale tohle jsou ochutnávkové skleničky, asi půldecky, ochutnávalo nás pět. Bylo výborný! Potom na skok k Rock'n'roll Hall of Fame. Trochu moc pouťová atrakce takhle zvenku. Udělala jsem pro vás fotku, abyste vy praváci viděli, jak se ve vašem světě cítíme my.

A odtud to bylo pár kroků k Erijskému jezeru, šli jsme se podívat směr Kanada. To na obzoru je nějaké molo, Kanada o 60 km dál.

Obrázek pro Blanku, ale žádnej starej hezkej jsem zatím nevypátrala...

Společné foto a selfie:

Následoval lehký kulturní šok - oběd jsme měli v německém podniku a při našem příchodu hrála kapela (v počtu dva) Škoda lásky. 

A tady ilustrace těžkého života místních pivařů. Navíc kombinace mého boje s American English a bujarého veselí vyvolaného ptačím tancem (ani v Americe mi nepřipadal zábavný, jako jedna z mála jsem se nepřipojila) způsobila, že slečna servírka pochopila, že drobný si má nechat. Ale neměla jsem čas smutnit, šli jsme do divadla a ne ledajakého.

V Clevelandu je druhá největší divadelní čtvrť, hned po New Yorku,  a ten lustr (opravdu tomu tak říkají) značí vstup do Theater District. Nebyla by to Dr. Robertson, jak už jsme ji poznali, aby nás nevzala na něco extra - Broadway přijela za námi do Ohia. Báječný bylo, že jsme šli i na úvod před představením - odehrával se na balkoně vedlejšího divadla (kapacita cca 500 diváků) - díky tomu jsme se zorientovali v ději a Ida, a theatre freak, byla v sedmém nebi.

Po úvodu jsme pasážemi prošli do Palace Theater a usadili se na supr místa uprostřed hlediště. 

Muzikál mi moc neříká, ale představení bylo úchvatný - choreografie, zpěv, tanec, balet, kostýmy, 3D efekty - fakt to vypadalo, že na jevišti je tu lokomotiva, tu leningradský palác. O přestávce jsme se šli podívat nahoru na balkon, rozměry opět americké:

Ano, nespletla jsem se, tohle je balkon. Nepodařilo se mi zachytit obrazem, ale hudba byla živá, orchestr klasicky pod jevištěm. Při obědě jsme se sešli s friendship families, na představení byli s námi a pak nás vezli domů. Ale ještě focení:

Domů nás vezli Fullerovi a v autě s námi byla i Dr. Robertson a pochopila jsem, že ona má kredit organizátorky čehokoli i mezi svými přáteli. Cestou do auta počítala, kolik kdo nabízel míst v autě, a vyšlo jí vyšší číslo, než nás bylo. Když vyprávěla, že zatím se jí vždycky podařilo účastníky všech akcí v pořádku dovézt domů (prý i ze Sibiře a Amazomie), ptal se smíchem pan Fuller, jestli teď je to poprvé, kdy domů přijede víc lidí, než odjelo. Osazenstvo v aute se pak bavilo o zážitku z oběda, Fullerovi ten německý podnik neznali a paní Fullerová říkala, že se vůbec nediví, že všechno krásně vyšlo, Dr. Roberston je prý všeobecně známá tím, že umí poručit vodám, aby se rozestoupily. 

Dneska je úterý, vlastně za chvíli středa, chybí mi popsat dva dny, ale zážitků tolik, že to musím nechat na příště.

Posílám pozdravy a pusy (vyberte si, komu co patří) a mějte se moc pěkně!